Akropolis Praha 2013
brรกny mrazu.indd 1
7/24/13 2:18 PM
brรกny mrazu.indd 2
K 7/24/13 2:18 PM
Karol Si brรกny mrazu.indd 3
7/24/13 2:18 PM
Sidon — brány mrazu.indd 4
7/24/13 2:18 PM
— Brány brány mrazu.indd 5
7/24/13 2:18 PM
ny mrazu brรกny mrazu.indd 6
7/24/13 2:18 PM
zu a jiné brány mrazu.indd 7
7/24/13 2:18 PM
é prózy brány mrazu.indd 8
7/24/13 2:18 PM
y brรกny mrazu.indd 9
7/24/13 2:18 PM
© brány mrazu.indd 10
Publikace vychází za podpory Ministerstva kultury ČR. © Karol Sidon, 2013 © Graphic & Cover Design Toman Design, 2013 © Filip Tomáš — Akropolis, 2013 ISBN 978-80-7470-035-4 ISBN 978-80-7470-037-8 (ePUB) ISBN 978-80-7470-038-5 (MOBI)
7/24/13 2:18 PM
brรกny mrazu.indd 11
7/24/13 2:18 PM
brรกny mrazu.indd 12
7/24/13 2:18 PM
Karol Sidon
Brány mrazu a jiné prózy
brány mrazu.indd 13
7/24/13 2:18 PM
brรกny mrazu.indd 14
1
7/24/13 2:18 PM
Hluší a slepí
Trnavský hřbitov
Trnavský hřbitov
brány mrazu.indd 15
15
7/24/13 2:18 PM
brรกny mrazu.indd 16
7/24/13 2:18 PM
1 Předtím než Jura začal točit Zběhy, jeli jsme přes Slovensko a hledali exteriéry a cikánské hrdiny do při‑ pravovaného filmu. Když už jsme jeli kolem, nechal jsem si zastavit v Trnavě, poněvadž se tu narodil můj otec a já tu ještě nebyl. Ve svém snění jsem si ale Tr‑ navu představoval jinak. Musila být jiná než ostat‑ ní slovenská města. Bylo to přece rodné město mého otce, tady žil a tady někde ještě stojí dům jeho rodi‑ čů a prarodičů. A když já si na tatínka nevzpomínám, musí vzpomínat Trnava, když já se nedopátrám minu‑ losti, musí jí dýchat toto město! Ale ono bylo stejné jako všechna jiná slovenská města, narychlo roztáhnu‑ té do šířky, narychlo zabydlované a industrializované, Trnavský hřbitov
brány mrazu.indd 17
17
7/24/13 2:18 PM
brány mrazu.indd 18
akopnuté a vržené z poklidného devatenáctého sto‑ n letí do shonu století dvacátého. Po náměstí, kde jsme zastavili, přejel právě kropicí vůz a v mokrém asfaltu se odrážely špinavé dvoupatrové baráky s opadanou omítkou, zírajíce před sebe prázdnými výlohami a za‑ tlučenými okny v přízemí jako slepci. Město s oprýska‑ lou pamětí, zaprášenou zelení, opadávající a zmírající, a při tom všem ještě živé, bez zájmu o minulost, o bu‑ doucnost, koneckonců i bez zájmu o vlastní součas‑ nost. Domy, které zde vídal otec, chátraly a umíraly již dlouho, dvacet třicet roků, a jejich pomalý zánik se šedivě mísil s rychlým zánikem toho, co se sotva zro‑ dilo. Lesknoucí se asfalt zrcadlil všechen ten smutek, a když jsem vystoupil z dodávky, zajiskřily mi v tvá‑ řích vířící kapičky vyprskané z trysek kropicího vozu. Město bylo cítit osvěžující pomádou lesní vůně, kte‑ rá zlehýnka mžila na asfalt, chodníky, domy, stojí‑ cí auta a chodce. Ve svém snění jsem si představoval, že do toho města vstoupím a hodiny a hodiny budu hledat: ten neznámý dům a obchod v něm, chodníčky minulosti, jimiž chodíval tatínek, a teď jsem to zatím musil stihnout za čtvrt hodiny. V zelené dodávce, om‑ žené lesní vůní, čekali Juraj a věčně podrážděný šofér Dikoš. Po té namáhavé cestě byla dodávka zralá na ge‑ nerální opravu, ne‑li do šrotu, a jet v noci by se nám nemusilo vyplatit. Jim dvěma určitě ne.
18
7/24/13 2:18 PM
2 Něco přes týden jsme drkotali po kamenitých a blá‑ tivých cestách do zastrčených samot a hledali jsme vesničku, která by v sobě ještě nenesla znak budoucí‑ ho města. Vesnici bez betonových kravínů s jeřáby na skládku hnoje, bez antén televizorů, motorek a aut, bez do omrzení stejných škatulí baráků, ale když jsme ji ko‑ nečně nalezli, vraženou do hor jako dřevěný rozeschlý klín, zapomenutou a se zapomenutými vesničany, a zů‑ stali jsme stát proti řídkému stádečku hubených a špi‑ navých krav sestupujících rozeklanou pěšinou a střetli se s prvními nedůvěřivými, bázlivými a nenávistnými pohledy vesničanů, scházejících se pomalu na prašnou placatou náves, bylo najednou jasné, že tady nemáme co dělat a že bychom měli co nejrychleji vypadnout. Vesničané opouštěli zápraží nízkých chalup a sestu‑ povali se kolem nás. Děcka, která se jim hnala v patách, posílali rozčileně zpátky. Pokládali nás za trojici ouřadů z města a zamlkle če‑ kali, až ukážeme barvu. Kdoví? Snad se pod jejich dom‑ ky našlo uhlí nebo ruda, anebo se nedaleko odtud bude stavět přehrada a jejich domy budou zaplavené? Jen‑ že jak jsem brzy pochopil, nebáli se, že by přišli o své zahrádky a dřevěné střechy, ale naopak: přáli si, aby se stal zázrak a někdo s takovou zprávou přišel. Touži‑ li po nových domcích s plechovými střechami, toužili po betonových kravínech, toužili po anténách televizo‑ rů, a přinejmenším toužili po nové vyasfaltované cestě. Trnavský hřbitov
brány mrazu.indd 19
19
7/24/13 2:18 PM
brány mrazu.indd 20
Tak dlouho jim ji už slibovali! Tak dlouho se na ně za‑ pomínalo! A teď měli strach, že jim vezeme další papí‑ rové naděje. Když jsme je však konečně přesvědčili, že nejsme ani inženýři, ani ouřadové, ani policajti, nýbrž doopravdy filmaři, bylo ještě hůř. Tamti jim zase mohli slibovat, vzbuzovat naděje, ale my? Co my? Před celým širým světem odhalíme jejich bídnou hanbu, jejich ubohé dře‑ věné chaloupky pečlivě každý rok natírané jasně mod‑ rou šmolkou a svítícím vápnem, hubené krávy s odře‑ nými, zablácenými boky, hnědavě zelenkavá políčka a nešťastnou pěšinu, vymletou jarními proudy horské vody. Přišli jsme je zesměšnit před sousedy z blaho bytnějších vesnic, copak jsou nějací Cikáni? Juraj se tvářil, jako by se ho to netýkalo, anebo se ho to doopravdy netýkalo. Hledal vesnici do svého fil‑ mu a o víc se nestaral. Já se pokoušel s vesničany mlu‑ vit, jenže všechno, co jsem povídal, je rozčilovalo ješ‑ tě víc. Žít tady s námi, vašnosto, to se vám nechce, tak koukejte laskavě mazat a nevykládejte, že naše ubohá a ošklivá vesnice je krásná! A přece krásná byla. Jediný Dikoš nakonec chápal, co je pro ně podstat‑ né, a jediný on se s nimi uměl dát do řeči. Řídil auto, aby si vydělal, a ne aby se honil za mlhavými fantómy minulosti jako já, nebo za krásnými záběry jako Jura. Při strmém sjíždění serpentin neulpíval pohledem na jasně zelených svazích, po nichž se vezly stíny mraků, 20
7/24/13 2:18 PM
ale ukazoval, kde se který z jeho přátel řidičů zabil. Byl vcelku spokojen s tím ryze flegmatickým a letargic‑ kým způsobem žití a nehledal cestičky, jak uniknout obchvatu šedi. Neměřil život sny a představami, ale po‑ čtem televizorů, biografů, nových domů a silnic stej‑ ně jako ti vesničané, kterým to chybělo. Proto je veli‑ ce prostě litoval a neurážel je každým slovem jako já. Zahanbeně jsem mu záviděl a vztekal se. Proč se mám, ksakru, stydět rozhlédnout? Vždyť ta vesnice je krásná! Každé dřívko na chalupách mluvilo o prá‑ ci a času, vše tady kolem zcela zřejmě vzešlo z přírody a mučivě se netrhalo ze země, rostlo to z ní a dýchalo jejím dechem. Ale je to zakázáno, věděl jsem. Snad není zakázáno točit tady film, ale dívat se na tu ves mýma očima je zakázáno jednou provždy. 3 Když jsme před týdnem vyjížděli z Košic, chtěl se Ju‑ raj nejdřív zastavit v Kojšově, odkud pocházel. Vyprávěl mi, že Kojšov je z posledních skutečných vesnic na Slo‑ vensku. Nosí tam ještě kroje a v neděli zpívají na hřbito‑ vě. Řeckokatolickou víru jim zakázali a do kostela přived‑ li pravoslavného popa; oni však zůstali věrní papeži a do kostela nechodí. Na bohoslužby se scházejí pod širým nebem na hřbitově, a protože svého kněze nemají, odpo‑ vídají zpěvem na ticho, zaplňující knězovo místo ve mši. Juraj je výborný vypravěč. Úmyslně jsem jeho vyprá‑ vění nereprodukoval, poněvadž to nelze. Mnohé jeho Trnavský hřbitov
brány mrazu.indd 21
21
7/24/13 2:18 PM
brány mrazu.indd 22
příběhy by člověk musil slyšet během let nejméně deset‑ krát, aby pochopil, jak výborný je vypravěč. Totéž vyprá‑ vění můžu poslouchat pojedenácté, a přesto se nebudu nudit. Vždycky mě najednou zaskočí čímsi úplně novým. Jeho vyprávěnky jsou vleklou autobiografií, kterou ne‑ ustále pročišťuje a obohacuje. Ve vyprávěčském transu, když se mu podaří obloudit své posluchače, vystupují na povrch jeho paměti věci dávno zapomenuté, o nichž ani nevěděl, že je paměť podržela. Než jsme přijeli do jeho rodné vsi, rozkošatěl se mi její obraz před očima… Sotva kilometr před cílem cesta najednou končila, zavalená skalou. Musili jsme se oklikou vrátit a dostali jsme se do rozlehlého údolí, jímž jako by před měsícem prošel mor nebo válka. Jeli jsme kolem liduprázdných domků s rozbitými okny. Dveře zarůstal plevel. Od sta‑ říka se psem, který tudy bloudil, jsme se dozvěděli, že údolí budou napřesrok napouštět vodou a že se do Koj šova dostaneme po někdejší trati a tunelem. To mi při‑ pomíná příběh jednoho Jurova kamaráda, divadelního režiséra, v Jurově podání. V noci jel autem domů. Zdál‑ ky viděl, jak se proti němu blíží jiné vozidlo s netlume‑ nými reflektory. Dával mu znamení, že je oslněn, vzte‑ kal se, ale marně. Ten šílenec světla neztlumil, a když se přiblížil, režisér s úděsem zjistil, že se řítí přímo na něj. Nemaje jiného východiska strhl volant — a zřítil se z několikametrového náspu. Zajímalo by mě, co si asi pomyslil, když zjistil, že to vozidlo byl vlak. 22
7/24/13 2:18 PM
My jsme doufali, že se proti nám vlak nevyřítí. Drko tali jsme po pražcích a Dikošova dodávka dostávala po‑ prvé jaksepatří zabrat. Tunel byl sice dlouhý, ale pře‑ rušovaný, takže nebylo zapotřebí zapínat reflektory. Nadskakovali jsme a karoserie drnčela. Dikoš nadával a při té příležitosti si rozladěně vzpomněl na holku, kterou jsme včera v noci sebrali v luxusním zájezdním hostinci u Košic. Dělala tam číšnici, a kdykoliv si při‑ sedla k našemu stolu, řehtala jako kobyla. Vzali jsme ji s sebou do Košic a Jura ji po celou cestu na zadním se‑ dadle lechtal, nemoha se nasytit jejího hýkavého smí‑ chu. V hotelu ji přenechal Dikošovi a tady v přerušo‑ vaném dlouhatánském tunelu jsme se dozvěděli, jakou noc spolu ti dva prožili. Jak se zdálo, udělala ta dívka na našeho šoféra velký, i když nepříznivý dojem. Nej‑ dříve se jí hrabal v narezlých vlasech a chválil její bílou pleť. Nato se mu pochlubila, že přes tu bílou pleť a svět‑ lé vlasy je napůl Cikánka, což ho přimělo k tomu, že ji nevzal k sobě na pokoj, ale vyřídili si své věci v autě. Di‑ koš byl zhnusen a chvilku tápal, jak nám své zhnuse‑ ní přiblížit. Potom rezignovaně ukázal před sebe: „Ako ten tunel ju mala,“ odplivl si pod volant. 4 Konečně jsme se dostali na prašnou cestičku a z ní na ještě prašnější okresku. Stoupali jsme do hor. Na‑ máhavá pouť, neustále oddalující cíl našeho natřásá‑ ní, jenom posilovala mé nedočkavé představy o Jurově Trnavský hřbitov
brány mrazu.indd 23
23
7/24/13 2:18 PM
brány mrazu.indd 24
Kojšově. Konečně se objevil i ukazatel směru. Juraj se rozpačitě usmíval a pokukoval po mně, co tomu řeknu. Jeho Kojšov byl však stejný jako skoro všechny ostat‑ ní vesnice, které jsem už na Slovensku viděl, a ani srov‑ návat se nedal s těmi, o jejichž kráse bylo zakázáno mluvit. Kojšovští horečně stavěli. Krychlovité rodinné domky s plechovými střechami a televizními anténami. U asfaltky, dneska již zase plné výmolů, žloutly pyrami‑ dy písku. U potoka cvičili hasiči. Z krojů zbyl ženám jen do čtverce vázaný šátek s vyčnívající bílou výztuhou na hlavách. Velká špinavá hospoda jako na košickém předměstí, o kus dál koloniál a ve stejném baráku bio‑ graf. Autobus se vyhýbal klukům na mopedech a zve‑ dal za sebou prach. Nebyl jsem s to utajit před Jurou své rozčarování a zkazil jsem mu náladu. „Starý Kojšov je tam hore,“ hlesl slabě a ukázal nad blyštící se zinkové střechy. Ale nepřel se a svůj Koj‑ šov nehájil. Málem jsem mu i s úroky vrátil, co on mi provedl v Praze. To bylo asi půl roku před naší společ‑ nou cestou po Slovensku. Psali jsme spolu scénář podle mého Snu o mém otci. Byl jsem si jistý, že se to nedá to‑ čit nikde jinde než u nás na Pankráci a že si musí pro‑ hlédnout naši podivuhodnou čtvrť. Do té doby jsem byl u nás doma mockrát, ale neod‑ hodlal jsem se doposud projít všechna ta místa, kam jsme chodili s kluky nebo kam jsem vodil malé sest‑ řičky na procházku a kde jsem se toulal, když jsem do‑ 24
7/24/13 2:18 PM
stal špatnou známku a bál se jít domů. Tak jsem ho tedy vedl kolem školy, parku, kostelíčka, ukázal jsem mu lékárnu, jejíž světýlko v noci červeně žhnulo, a ko‑ lem bio Revoluce. Zbylo toho vlastně strašně málo, po‑ něvadž okolí již zbagrovali a na troskách začínali sta‑ vět panelové domy. O to se mi každý živoucí útržek minulé skutečnosti zdál cennější — než jsem si všiml, že se Jura nudí. Lotova žena se neměla ohlédnout a já se neměl po‑ dívat na Juru. Neměl jsem se pak jeho očima rozhléd‑ nout po čtvrti svého dětství. Udělal jsem to, a co jsem neviděl: špínu a prach, malé, ošklivé a oprýskané bara‑ bizny, papíry, které tahal vítr po vykotlané silnici na‑ proti biu Revoluce, a od té doby jsem to tady už nikdy nedovedl vidět jinak. Ještě jsem se však nevzdal a vedl jsem Juraje z pus‑ té ulice k živé vzpomínce, ke strejdovi Honzovi. Vlast‑ ně to nebyl strejda, jen k nám s tetou chodili a on hrál s tátou šachy. Už dávno jsem ho neviděl a ještě déle jsem s ním nemluvil. Od té doby, co se od něho teta od‑ stěhovala, se s ním naši nestýkali. Měl nějaké techtle mechtle s kostelnicí a maminka je zásadová žena. On za to naše pomlouval po celé ulici a já měl strach za ním jít, aby je nepomlouval přede mnou. Chtěl jsem Jurovi ukázat strejdu vyvalujícího se v na‑ ditých peřinách, v zešeřelé místnosti se staženými ze‑ lenými roletami. Ale místo rozšafy a hochštaplera, Trnavský hřbitov
brány mrazu.indd 25
25
7/24/13 2:18 PM
brány mrazu.indd 26
ekajícího potměšile nad věčnou anginou pectoris, h místo toho lenocha s býčí šíjí nám otevřelo jeho svras‑ kalé tlusté tělo, obličej neuvěřitelně svraštělý a zmen‑ šený, plný rozbíhavých vrásek, a když jsme se posadi‑ li k tomu starému kuchyňskému stolu pod obrázkem prdelaté selky s rozvířenou sukní, kde si strejda vždyc‑ ky nacpával dutinky, jenom tak, v nátělníku a spod‑ kách, a ještě voněl postelí a postel voněla jím, zeptal jsem se, co jeho srdce, a on zrozpačitěl a že prý dělá dobrotu, zdaleka se vyhýbal obvyklým dvojsmyslům a mluvil spisovně, aby se snad neshodil před návště‑ vou, což jsem byl i já. Minulost se uměle oživit nedala, vzpomínka se neda‑ la naráz probudit, a mně se zdálo, že z ní ubylo jenom to, co umírá. Marnost, myslil jsem si. Jenže chyba byla samozřejmě na mé straně, kde jinde? Přišel jsem za strejdou ne živým, ještě živým, nýbrž mrtvým, za strej‑ dou mladším o mnoho let. Doufal jsem, že k jeho vzkří‑ šení může dojít na jeden jediný pokyn, na jediné dobře volené slůvko. Nelze, uvažoval jsem schlíple, když jsme s Jurou zase vyšli na chodník, to vše je dokonale pryč. Ale strejda byl ještě pořád živý, a dokud člověk žije, je možné i nemožné. Když jsem za ním přišel krátce před‑ tím, než zemřel, byl najednou stejný jako před deseti nebo patnácti lety! Jako by se z něho slouply posled‑ ní nevrlé a nevraživé roky, sedl si proti mně u kuchyň‑ ského stolu, vytáhl si tabák v piksle a dutinky, brousil 26
7/24/13 2:18 PM
pohledem po svých nahatých obrázcích a dovysoka na‑ stlaná postel ještě kouřila z důlku po jeho břiše. Roz‑ valil se na židli, div se pod ním nerozklížila, zažloutlá kůže zbledla a zase začal zavádět řeč na mé dávné ka‑ marádky ze školy, které se mu líbily stejně jako mně. Jeho otec byl majitelem velkého smíchovského po‑ voznictví. Měl dva syny silné jako býky. Jednou, pokud si dobře vzpomínám, vykládali ti dva vagon. Při práci se pohádali a bratr pustil Honzovi na krk padací vago‑ nová vrata. Jak vidět, Honza to přežil, ale málem to ne‑ přežil jeho bratr, když po něm hodil sekyrou. Schválně jsem na to zavedl řeč a po letech jsem zase poslouchal jeho historky. Jak povídám, zase to byl starý strejda Honza a poslouchal by se mi asi jinak, kdybych věděl, že bude za měsíc po něm. Jde s koňmi a vozem naloženým uhlím do strmé uli‑ ce někde na Smíchově. Představuji si však strmou ulič‑ ku z Nuslí nahoru k radnici. Postranní kůň jankovatí a přestává ho bavit tahat. Zastaví se a konec. Do toho prší a je zima. Strejda zamlada ho popadne u huby za uzdu a táhne jej za sebou jako osla. Jenže on — jako osel — si postaví palici a ani se nepohne. Strejda (za‑ mlada) zrudl v obličeji a na krku mu naběhly žíly na prst tlusté. Zafuněl, rozpřáhl se a bacil koně pěstí do hlavy. Padl a již nevstal. Prší a je zima, koník leží na zemi s otevřeným okem a strejdovi nejde na rozum, že ho zabil. Trnavský hřbitov
brány mrazu.indd 27
27
7/24/13 2:18 PM
brány mrazu.indd 28
Stiskne zažloutlou vrásčitou pěst a udeří do stolu mezi dutinky. Zasněně vzpomene, jak ho doma potom táta zmlátil lanem a že ho tak dlouho mlátil, až i on zů‑ stal ležet na zemi jako ten kůň. „Kdepak fotr,“ povídá, „ten se neznal!“ Asi měsíc nato, znovuzrozen v starém těle, vyšel jed‑ nou, jak bylo jeho odvěkým zvykem, před dům, aby po‑ klábosil s ženskými a obhlédl naši ulici. Připletla se mu do cesty parta jakýchsi výrostků, jejichž pitomé řečičky si nechtěl nechat líbit. Rozehnal se po nich svou mla‑ distvou býčí silou — a zůstal ležet před barákem se zlo‑ menou nohou. Odvezli ho do nemocnice a naši za ním tenkrát jeli. Trvalo jim to asi deset let, ale stihli to. I oni povídali, že to zase byl starej Honza, že s ním zase byla sranda. A najednou, že umřel. Měl příliš rád hezké mladé hol‑ ky a strašně mu bylo stydno říkat si růžovoprstým ses‑ třičkám o mísu. Raději ležel s nohou v sádře v běloučké posteli a nekadil. Kadění mu ztuhlo ve střevech, stře‑ va praskla a bylo po něm. Myslím, že zemřel hrdinskou smrtí v posteli, věrný svému bílému pupku s hlubokou dírou uprostřed a věrný svému opojení z krásy druhé‑ ho pohlaví. Zahynul jasný sokol, lenoch a hochštapler, obdivovatel ženských zadnic a přítel kluků. Pohřbili ho na Olšanech. Bylo nás tam pár někdej‑ ších uličníků z ulice, jejichž náhlé a nečekané slzy by mu měly být připočteny k dobru. Ale plakali i dospě‑ 28
7/24/13 2:18 PM
lí, plakala moje máma, táta, plakala teta a její příbu‑ zenstvo, všichni brečeli a strejda byl přítomný: byla s ním sranda. 5 Jurajův Kojšov byl strejda v posledních týdnech svého života, s tím rozdílem, že v Kojšově nejde o po‑ slední týdny a měsíce a roky, nýbrž o trvalou regenera‑ ci. Když jsme odjížděli, měl jsem Juru za co odprošovat, ale nebylo to třeba, poněvadž to bylo jasné. Zprvu jsem viděl jen povrch, zaznamenal rozčarová‑ ní a trvalo nějakou chvíli, než jsem pochopil, že vesnici, obdařenou duchem svatým, nemusejí dělat staré cha‑ lupy. Juraj byl přivítán jako král: ne, jako velvyslanec Kojšova ve světě. Tahali nás ze stavení do stavení, na‑ lévali nás lavórovicí a cpali do nás halušky. Ženské kři‑ čely jedna přes druhou a blýskaly zlatými a stříbrnými zuby. Muži snivě, usměvavě stáli v pozadí, jak jim pat‑ řilo; a když jsme konečně, zmátožení a ohluchlí, zůstali na ulici a zamířili k pravoslavnému kostelu na návště‑ vu k popovi, věděl jsem již, co je to skutečná ves. Pop byl světlovlasý mládenec jenom o málo star‑ ší než my. Na stěně visela v prostém černém rámeč‑ ku fotografie moskevského patriarchy. V malinké kni‑ hovničce stály vedle Písma svatého Dějiny vékáesbé. Pop se něžně usmíval, a když nás s nohama do iks vo‑ dil po zlatě zářícím slunném kostele, cuchal vlasy dě‑ tem, které přišly na katechismus. Věru mu na to stačily Trnavský hřbitov
brány mrazu.indd 29
29
7/24/13 2:18 PM
brány mrazu.indd 30
dvě ruce. Ale on si na Kojšovské nestěžoval, jenom mu bylo líto, že se věci tak nemile zvrtly. Nemůže přece za to, že je pravoslavný a není řecký katolík! Když jsme vyšli z kostela ven, pár pravoslavných sklonilo hlavy, zašeptalo pozdrav a pop se stejnou úctou smekl černý klobouk z plavých vlasů. Několik dní se neholil a světlé ježaté strnisko jiskřilo na slunci. Odpoledne Kojšov ztichl a vylidnil se. Pouze stařen‑ ky, neschopné už pohybu, seděly na prazích starých chalup i nových domků. Na černých sukních rozevře‑ né žaltáře s hranatou staroslověnštinou obracely se všechny jedním směrem. Pak znenadání začaly zpívat tak silnými a nezdolnými hlasy, že jsem užasl. Juraj mě vzal za loket a usmívaje se pod řídkými čer‑ nými vousy vedl mě dál a výš, kde ves končila a odkud zazníval stále mohutnější tahavý chór ženských hrdel. Na slunečním návrší byl hřbitov plný lidu. Ženy s dět‑ mi a některými manžely, nad hlavami barevné deštníky proti slunci, napůl zmizely ve šťavnaté trávě, kde ctily svého Hospodina. Protahované mečivé tóny tryskaly z hrudí babek, jejich dcer a vnuček, odrážely se od přík‑ rých skal a zpod barevných stínů pod deštníky matně pableskovaly jejich zlaté zuby. I mužové zpívali; slyšet je však nebylo. V tomto koutě světa byli druhým, slab‑ ším pohlavím, byli s tím smířeni a bylo jim dobře. Potom celý hřbitov zmlkl. Deštníky se naklonily a ote‑ vřené žaltáře pohltily obličeje. Na řadě byl n epřítomný 30
7/24/13 2:18 PM
kněz a oni v duchu naslouchali jeho zpěvu. V zářivém úpalu slunečního chrámu bylo ticho a temné zelené vrchy se sehnuly k hřbitovu. Z nebes, která byla jako modře vysmaltovaný kastrol přiklopený na zem, po‑ polétly níž mihotavé pluky andělů, načež Hospodin uchopil kastrol za obě ucha a vysoko jej pozvedl. Sou‑ středěnými těly žen proběhlo rychlé nadechnutí, zlato‑ zubá ústa se otevřela dokořán a červená hrdla Kojšo‑ va pozdravila jásavým Amen přítomného Hospodina. Po mši se ženské, pokud jen nohama vládly, rozešly po malých skupinkách do skal a ještě pořád neukoje‑ né ve své touze naplnit všehomír svými hlasy zpívaly dlouho do noci. Tázaly se a odpovídaly si, jejich melo‑ die pěly dvouhlasně s ozvěnou a točily se kolem poto‑ ka, kde právě skončili hasiči cvičení a z velikého kotle rozdávali rudý guláš. Kluci v hasičských helmách tahali plátěné hadice a snažili se z nich vymačkat trochu vody, což se předtím asi nepodařilo ani hasičům. Mezi tím vším se pletly huňaté ovce a Juraj seděl vedle mne pod keřem s očima jako trnky. Ba ne, jeho Kojšov se nemohl scvrknout na hromadu neúhledných domků s plechový‑ mi střechami, jako se mně scvrkla moje Pankrác na za‑ prášenou ulici plnou vanoucích papírů. Nebyl a není zu‑ boženou rezervací a závistivým pozůstatkem minulosti, je živ skrze ty neforemné domky a obrovskou zapliva‑ nou hospodu, skrze mopedy a prach a televizory, pravý smysl Kojšova je od toho všeho neodmyslitelný. Kojšov Trnavský hřbitov
brány mrazu.indd 31
31
7/24/13 2:18 PM
brány mrazu.indd 32
je živou hrází proti Pacifiku šedi, neboť je do ní pono‑ řen, sytí ji a sytí se jí. A říkám‑li: Bůh je v Kojšově, pak tím jedině myslím to, že Kojšov dovede dýchat dechem života, že dokon‑ ce jinak nedovede. 6 Vystoupil jsem z auta a zůstal osiřele trčet v nezná‑ mém šedivém městě. Kropicí vůz přejel a lesní vůně navoněla prach. Pátral jsem očima po chodcích, kteří by vypadali jako starousedlíci. Přes mokré náměstíčko zrovna přecházela asi pětašedesátiletá žena ve světlém baloňáku skoro až na paty a s nákupní taškou, z níž tr‑ čela petrželová nať. Jakmile se přiblížila, viděl jsem, že to je dáma a že jsem kápl na tu pravou. Zastavil jsem ji. Měla orlí nos, maličké zlé oči a bledá, jako do bílého dřeva vyříznutá ústa. Vypadala jako jeden z těch okol‑ ních kdysi nóbl domů, kráčející trnavský superhotel se zaprášenými okny. „Sííídon?“ protáhla maďarsky. Zatěkala pohledem po náměstí. „Mäsiar Sídon…?“ „Ano, ano, mäsiar Sidon!“ šťastně jsem přitakal. „Už tuná nebývajú…“ „Já vím.“ „Nemci ich všetkých…“ „Vím,“ pospíchal jsem, „hledám jenom jejich dům.“ „Dom? Dom je tu…“ 32
7/24/13 2:18 PM
„Je to daleko?“ „Kdeže,“ roztáhla trochu, „nie daleko, celkom blízko. A vy ste kto?“ vyhrkla najednou. Bylo mi, nevím proč, trapné odpovědět, a tak jsem se rozhlédl: „Kde je ten dům, prosím vás?“ „Tamto.“ S lhostejnou zvědavostí ukázala k uzounké ulič‑ ce. Přehodila si tašku do druhé ruky a vykročila přede mnou. „Ukážem vám, mladý pán.“ Zamířili jsme do uličky sevřené z obou stran kamen‑ nými stěnami, do uličky široké zrovna tolik, aby vedle sebe mohli jít dva lidé a šustit rukávy o zdi. „Znala jste je?“ zeptal jsem se rozechvěle. „Koho?“ „Sidonovy.“ „Pravdaže som poznala,“ odfrkla si, „boli to Židia, ale celkom slušní ludia.“ Nevím, jestli si hrbáč natolik zvykne na svůj hrb, že ho už nezabolí každý pohled, ale ve mně vždycky zatr‑ ne, sotva v mé blízkosti padne slovo Žid. „A,“ vysoukal jsem ze sebe po chvíli, „Alexandra Šán‑ dora Sidona jste náhodou neznala, nevzpomínáte si?“ „Ktorý to bol?“ „Syn.“ „Nie, nepamätám… a vy ste čo?“ „Sidon, jeho syn.“ „Ktorého?“ Trnavský hřbitov
brány mrazu.indd 33
33
7/24/13 2:18 PM
brรกny mrazu.indd 366
7/24/13 2:18 PM
Ediční poznámka
brány mrazu.indd 367
7/24/13 2:18 PM
brány mrazu.indd 368
Kniha Brány mrazu a jiné prózy přináší šest prozaic‑ kých textů Karola Sidona, které v České republice do‑ sud knižně nevyšly. Úvodní triptych Hluší a slepí shrnuje tři samostatné povídky (Trnavský hřbitov, Nevyhnutelný příběh a Ti, kteří přežijí), jež jsou zde zveřejněny poprvé. Pocháze‑ jí z doby, kdy Karolu Sidonovi krátce po sobě (v letech 1968 a 1970) vyšly knižně dvě prózy, které se hluboce dotýkaly jeho rodiny, rodových kořenů a jeho samé‑ ho — Sen o mém otci a Sen o mně. Proto se autor roz‑ hodl, že další tři podobně bolestivé prózy v té době již nezveřejní. V roce 2013 je zrevidoval a doplnil vysvět‑ lujícím dodatkem (zde na s. 143). Povídka Kdo chceš psa bít vyšla v samizdatovém časopisu Spektrum, č. 1, 1978. Povídka Maminka zpívá druhý hlas byla otištěna v exilovém časopisu Listy, č. 3—4, 1980, vycházejícím v Římě. Přetištěna byla v Židovské ročence 5752 — 1991—1992, vydané Federací židovských nábožen‑ ských obcí v České republice. Dané číslo ročenky se‑ stavili Jiří Daníček, Alice Marxová a Tomáš Pěkný. Rok vzniku povídky není v ročence uveden, je tam však doplněna částí autorovy předmluvy k plánova‑ nému, ale neuskutečněnému pražskému vydání kni‑ hy Dvě povídky o utopencích, kterou v roce 1987 vy‑ dalo exilové nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem v edici Paternoster. Tato povídka je jediný ze zde otiš‑ 368
7/24/13 2:18 PM
těných Sidonových textů, který v autorově vlasti do‑ sud vyšel tiskem. Novelu Brány mrazu autor dokončil v roce 1977. Vy‑ šel v pěti samizdatových vydáních: v Edici Petlice v le‑ tech 1977 a 1978 (sv. 103), v Edici Kvart roku 1978, v edici Popelnice roku 1980 a v Edici Svíce roku 1981. Pražská knihovna Libri prohibiti eviduje celkem devět různých samizdatových exemplářů této novely. Jednotlivá sa‑ mizdatová vydání se od sebe liší nejen vazbou, formá‑ tem a dedikací (nejčastěji Jiřímu Kolářovi, někdy Ji‑ římu Kolářovi a otci, některá byla bez věnování), ale i v různých textových detailech, jak to způsobovala práce přepisovačů. Některé dochované exempláře jsou podepsány Karolem Sidonem. V přítomném vydání vy‑ cházíme z autorem nepodepsaného vydání v Edici Sví‑ ce. Šlo o strojopisnou knihu formátu A5 v plátěné svět‑ le zelené vazbě. V roce 1987 vyšly Brány mrazu společně s povídkou Polské uši, první částí románu Boží osten, tiskem ve výše zmíněném svazku Dvě povídky o utopencích. Celý román Boží osten se poté dočkal oficiální‑ ho vydání v pražském nakladatelství Československý spisovatel v roce 1991. J. Š.
Ediční poznámka
brány mrazu.indd 369
369
7/24/13 2:18 PM
brรกny mrazu.indd 370
7/24/13 2:18 PM
Obsah Hluší a slepí Trnavský hřbitov Nevyhnutelný příběh Ti, kteří přežijí Dodatek z roku 2013 Kdo chceš psa bít Maminka zpívá druhý hlas Brány mrazu
15 15 67 95 143 151 171 195
Ediční poznámka
367
brány mrazu.indd 371
7/24/13 2:18 PM
brány mrazu.indd 372
Karol Sidon Brány mrazu a jiné prózy Vydal Filip Tomáš — Akropolis (Severozápadní IV 16/433, 141 00 Praha 41, www.akropolis.info) v roce 2013 jako svou 256. publikaci K vydání připravili Eva Lorencová a Karol Sidon Ediční poznámka Jan Šulc Jazyková redakce Irena Danielová Grafická úprava, obálka a sazba Toman Design Sazba písmem Tabac Studio Lacerta (www.sazba.cz) Tisk S-TISK Vimperk, s. r. o., Žižkova 448, 385 01 Vimperk Vydání první, 372 stran, TS 13 ISBN 978-80-7470-035-4 ISBN 978-80-7470-037-8 (ePUB) ISBN 978-80-7470-038-5 (MOBI) Elektronická podoba knihy www.ereading.cz a www.kosmas.cz. Doporučená cena včetně DPH 349 Kč
7/24/13 2:18 PM